Žijeme v době veřejných tendrů, kdy je každá soutěžená zakázka pod drobnohledem, aby byla transparentní a aby si mezi sebou nepřihrávali kšefty za veřejné peníze kamarádi. V honu za transparentností a v touze po klidu od kontrolních orgánů soutěží veřejné instituce nejraději vše na základě ceny. Je to nejjednodušší a nikdo nemůže říct proti vítězi ani popel – byl nejlevnější a to nijak zpochybňovat nejde. Jenže tím se stát dostává zároveň do situace, že nakoupí občas také nekvalitní služby. Ten nejlevnější se na nejnižší cenu nějak dostat musel.
Pokud bude státní úřad nakupovat obyčejné tužky shodné specifikace, rozdíl v kvalitě asi nebude nikterak zásadní, v případě služeb může být ale propastný. Dodavatelé kvalitních služeb jsou tím z řady veřejných soutěží předem vyřazení, vždy se najde někdo, kdo nabídku podstřelí a kvalitu ošulí, aby se dostal s cenou co nejníž. Tento trend pronikl bohužel i do kreativních disciplín, které jsou založené na nápadu, dobře vymyšlené strategii a kvalitních kontaktech.
Příkladů je celá řada, jedním z těch aktuálních je třeba tendr Ministerstva kultury na Zajištění PR aktivit projektu Klíč k památkám. Hezký komunikační projekt v režii Národního památkového ústavu v hodnotě 2,6 milionu korun, jehož hlavním posláním je zvýšení návštěvnosti českých památek a zlepšení dostupnosti informací o nich. Jediné výběrové kritérium: cena. Strategie ani nápady se nehodnotí. Krásný a opravdu promyšlený projekt tak může zadavatel zabít tím, že poptá to nejlevnější, co na trhu je. Škoda…
Ondřej Kubala, člen výkonné rady APRA