Justičně-politická aféra ze Strakovy akademie zaměstnala naši veřejnou scénu prakticky na celé léto tak, že letos zřejmě vůbec nenastane okurková sezona.
Česká média by měla tandemu olomouckých státních zástupců svorně poděkovat. Tak bohatou a peprnou agendu už jim dlouho nikdo neposkytl. A skeptika nemůže nenapadnout: nekalkulovali s tím oni státní zástupci a vyšetřovatelé tak trochu předem? Nepřibarvili svá vystoupení a nezdramatizovali scénu a umělecké provedení akce, aby jim dodali větší působivost? Zkrátka: nepojali své vystupování v tomto nevšedním a mediálně exponovaném trestním řízení jako příležitost vylepšit vnímání vlastního úřadu a profesního stavu v očích veřejnosti? Koneckonců, i státní instituce mají přece právo dělat si své „píárko“ – otázkou zůstává, jestli to platí i pro orgány činné v trestním řízení. Zatím to spíš vypadá, že ti, co by měli, nekomunikují, a naopak.
Tyátr jako zdroj morálky mužstva Situace, kdy význam či výsledky práce nějaké státní instituce nevnímá veřejnost dostatečně dobře a této instituci se nedostává podpory, kterou by pro svou práci potřebovala, není nijak neobvyklá. Jedním z nástrojů, jak to změnit, je samozřejmě i komunikace s veřejností neboli public relations (či PR). Jsou-li metody PR použity k tomu, aby lidé dostali více informací, o které mají zájem nebo které potřebují, více argumentů, jež pomohou pochopit jinak komplikovanou problematiku, či více příležitostí poznat vrcholné státní úředníky, jejich kompetenci a integritu, je všechno v nejlepším pořádku. Potíž nastává, když kdokoli (tím spíše státní orgán) využije prostředků PR k tomu, aby si nepatřičným způsobem vydobyl ostruhy, které mu nenáležejí, nebo aby dodatečně obhájil postup, jenž budí pochybnosti. Ještě nebezpečnější je, když státní úředníci používají komunikační techniky k manipulaci veřejným míněním a k odvádění pozornosti od podstatného k tomu nedůležitému.
Přesně to mají na mysli ti, kdo kritizují policii pro teatrálnost, s níž do akce proti neozbrojeným, dosud bezúhonným a nijak se neskrývajícím podezřelým nasadila stovky zasahujících policistů, mnohé z nich v kuklách a s rychlopalnými zbraněmi za pasem. Mají to na mysli ti, kdo kritizují policejní vyšetřovatele, že novinářům současně s informacemi o zatýkání konkrétních lidí cedí informace o zabavených zlatých cihlách či útržky z odposlechů, aniž by ukázali na jedinou souvislost – tu totiž vytváří až mediální skládačka sestavená pro konečného diváka a jen naiva si může myslet, že to policisté nevědí.
Komunikace: ano, ale jinak. Policie si navykla pracovat s efektními videozáběry ze svých akcí a posílat je editorům televizního zpravodajství. Nikoho netrápí, že hrdinové těch akčních sekvencí jsou možná nevinní, že je možná nezávislý soud časem osvobodí, a žádná televize už nikdy neodvysílá, že by se neprávem obviněnému kterýkoli policista nebo státní zástupce za křivé nařčení omluvil. Dlužno říct, že černé svědomí tu mají i sama média. Jistě, národ chce vidět krev. Policie tu ale není od toho, aby mu ji dodávala. S veřejností samozřejmě komunikovat může a má. Nikoli však pomocí akčních scén, ale argumentací a důsledným ukazováním skutečných výsledků své práce – těch, kdy obvinění došli až k soudu a byli díky kvalitní práci policie usvědčeni. Všechno ostatní je jen příslovečný tyátr, který snad posílí morálku uvnitř mužstva, veřejnost by se jím ale neměla nechat mást.
Specifické postavení státního zástupce naopak prakticky vylučuje aktivní komunikaci směrem k veřejnosti. Nic z informací, kterými státní zástupce disponuje, nic z jeho úvah o síle důkazů není určeno široké veřejnosti. Státní zástupce tu zkrátka není od toho, aby vysvětloval svůj pohled na vyšetřovaný případ laikům. Je-li přesvědčen, musí konat a své postřehy si nechat až pro soudce. Teprve když u soudu vyhraje a žalovaného usvědčí, přijde zasloužená chvíle slávy v médiích, společenská setkání bez obsahu a politická podpora bez významu. Ne, státní zástupci si píárko dělat opravdu nemají, nechtějí-li svou roli v systému a ve společnosti diskreditovat.
V úplně jiné pozici je nezávislý soud. Právě na jeho posouzení záleží, co bude prohlášeno za trestné a co ne. Proto musí umět své rozhodnutí vždy jasně a rychle vysvětlit veřejnosti. Je rolí soudů šířit právní vědomí ve společnosti, na rozdíl od policistů či státních zástupců, kteří se do této role občas pasují. Ano, soudy (nejen v případu naší letní aféry) potřebují komunikovat s veřejností mnohem lépe a víc, než to dělají. Dokud se to nenaučí, budou je samozvaně suplovat policisté a státní zástupci. A média, vděčná za přísun šťavnatého obsahu, budou dál naskakovat na skryté PR strategie těch, jimž žádné podobné strategie mít jednoduše nepřísluší.